Hradoblog

  Se sluncem a vzduchem v duši a iontovým nápojem v břiše jedou dva jezdci na hřbetech svých věrných duralových příšer. Modrá tečka už jim zase jejich trasu do mapy.cz opět píše. Táhne je to za čáru, do německé na hrady a zámky bohaté říše. Za Český les, za řeku Nábu, za Norimberk a ještě dál a dál, až do údolí skal a hradů, do údolí zvaného Altmühltal. Z ostrohu hlídá tam městečko jeden z početných hradů, na němž však vidíme ihned nepěknou na kráse vadu. Že by nás kamenný strážce vítal oděný v nevábném lešení? Ale vždyť to už je výsledek dostavby a jejího moderního řešení. To není rekonstrukce! To zvrhlých památkářů a stavebníků šprýmy! Hradní věž teď ale vypadá jako sídlo nějaké bavorské IT firmy. S bolavým srdcem kvůli jedné jinak pěkné památky zmaru, sedíme tiše nad pivem v rozkvetlé zahrádce místního pivovaru. Jak může někdo dopustit takovou architektonickou prasárnu, a udělat z poctivé zříceniny přerostlou hypermoderní špa...

  Hrad Krakovec Tam, kde sbíhají se k sobě dvou potoků proudy, tam daleko v krajině, kam už žádné vlaky nejezdí, kam pro Plzeňáka už daleko je to z jeho rodné hroudy, tam nad údolím bdí kdysi luxusního sídla pevné zdi. A tam nad tím údolím, v sevření dvou úzkých potoků, na svažitém návrší u těchhle úzkých potoků soutoku, kde po dlouhé túře se možná neubráníš kolene otoku, tam postavil si výstavní to hrad mocný Jíra z Roztoků. Křivoklátský purkrabí, vstoupiv do královských rádců řad, směřoval své stavební plány nahoru nad soutok, na kopec, aby v místě starší tvrze vystavěl spíše zámek než jen hrad,  a tomu pak přiřkl jméno dle vedlejší osady zvané Krakovec. Čím Krakovec si do povědomí lidí našel cestu svojí? To přeci každý český školák o hradu nutně vědět musí, že pobýval zde ten, jehož žáci pak přijímali pod obojí a jemuž se i v nebi jen pohled do krbu dodnes jistě hnusí. Ustalo v zemi řinčení zbraní a troubení válečných rohů, a na Krakovci Kolovratové s Lobkovici podali si dv...

Hrad Helfenburk S plnou nádrží a četnými vrásky na plechové tváři, červená škodovka šumavským podhůřím se valí. Přes paletu barev, do které říjnové sluníčko září, mocného hradu modravé obrysy zdraví nás zdáli. Posádka tříčlenná dělající čest všem českým archivům má za sebou už výletů a prohlídek pořádnou šňůrku. Nechává za sebou Plzeň, práci i pedagogické minimum, aby dosáhla vrcholu věže majestátního Helfenburku. Z ní rozhled do krajiny zažene všelijaký splín a vztek. A nadšením nám ruměnec do tváře pozvolna vzlíná. Rozhlédni se a představ si okolo ten dávný středověk. Stačí jen z krajiny si odmyslet chladící věže Temelína. A teď zas na chvíli vlezu do dějepisce a vypravěče kůže, když řeknu, že za věrné služby prokázané českému králi povolení panovníkovo získali bratři z rodu červenolisté růže, že u Bavorova vystavět hrad mohou, a to ne zrovna malý. Přes dvě století korouhev s růží na hradní bráně visí. Ve znamení tomto zažil hrad přestavby, smíry, úpadek i slávu. Nakonec prodal ho sl...